California 2: National Parks

Ahoj,

v minulym dile jsem se s vami rozloucil odjezdem ze San Francisca. Nas Pontiac uhanel smerem na vychod k narodnim parkum bez problemu, dokonce i ja jsem se dost rychle srovnal s automatickou prevodovkou (neni nic jednodussiho, nez ridit na osmiproudy dalnici s automatem a tempomatem :-)). Prvni nase zastavka byl Stanford. Stanford je jedna z univerzit Ivy League a cil naseho budouciho studia :-). Trvalo nam sice chvili ho najit, ale stalo to za to. Architektura byla podle Tyny ukrutna, ale nam se tam docela libilo. Zvlast tri budovy, jedna Hewletta, druha Packarda a treti Billa Gatese. V Americe je normalni, ze se alumni (absolventi) staraji o svoji skolu, pokud maji prachy. Spousta spickovejch firem z IT vysla ze Stanfordu, krome HP a Microsoftu i treba Google.

Google byl nas dalsi cil. Proto jsme sjeli z dalnice na dalsim sjezdu oznacenym "Silicon Valley". Sidlo Googlu je krasny, vsude nizky budovy, spousta stromu, akorat nas bohuzel nepustili dovnitr, tak jsme si to aspon objeli v aute. V jednom okne jsme videli odreagovavajici se pracovniky hrajici Wii.

Nas cil byl dojet vecer co nejpozdejc do hotelu co nejbliz Yosemitskymu narodnimu parku. Uz se stmivalo a my porad jeste nemeli, kde prespat. Stavili jsme se jeste nakoupit v Outletovym centru na okraji SF. Ja si koupil mikinu, ktera mi byla ukradena v hostelu, prvni z vyhodnych nakupu, Ecko za 25 dolacu. V Outlet centru jsme objevili stanek s internetem (jinak je v USA s netem normalne dost problem) a tam nasli hezkej motel 6 s neuveritelnou cenou 51 dolacu za noc pro 4. Samozrejme jsme tomu moc neverili, ale po overeni telefonatem jsme meli jasno, kde prespime. Cesta vedla jeste par hodin pres hory a kolem krasnyho, mesicem osvicenyho jezera, kde jsme si dali romantickou zastavku :-).

Do motelu jsme dorazili dost pozde vecer a cena byla vazne takova. Pro prvni osobu to stalo snad 40, pro druhou 6, pro treti a ctvrtou po trech. Motel byl presne takovej, jakej znate z americkejch filmu, vstup do pokoju venku z ochozu, bazen, okno na ochoz. Sice jsme meli jen jeden pokoj, ale zase vlastni zachod a sprchu a ranec rucniku. Velkou postel jsem sdilel s Tomasem (holky se chtely rozdelit, ale prece si Tomase nenecham vzit :D). Rano jsme vstali v nekrestanskou hodinu (asi v 8) a vyrazili. Chteli jsme si dat nekde snidani a nahodou jsme objevili uplne klasicky americky filmovy bistro. Dali jsme si tradicni snidani (ze ktery uz jsem dost sick :-)) - omeletu, hash browns (takovy divny brambory) a toasty. Kafe nam dolejvala slicna servirka jakmile hladina v hrnku klesla pod pulku, voda byla tradicne zdarma. Cisnice znala vsecky ostatni lidi v bistru jmenem, ptala se jak se maji deti a jaky je dikuvzdani, proste to co zname z filmu.

Potom uz jsme konecne vyjeli smerem na Yosemite. Cesta byla nadherna, najednou se pred nami zvedly hory a mi jeli po serpentinach mezi nima. Bylo to docela daleko (jeste s horskymi limity), ale auto jelo, slunicko svitilo a tak nam to docela uteklo. Cely park (a cesta k nemu) lezi v udoli, kde to bylo vazne uzasny. Nikde ani noha (kdo by taky jezdil do prirody na konci listopadu, kdyz muze doma rozdavat diky) a vstup do parku za 10 dolacu za auto. V parku samotnym se dost jezdi autem (ami turistika) a vzdycky nekde zastavite a jdete se kousek porozhlidnout. Vsude okolo byly vysokansky hory, vodopady a stromy. V centru parku (kde uz par lidi bylo) jsme se zeptali, kam se tak vyplati zajet a nasledne na radu strazcu vyrazili na turu do kopce. Adela, ktera byla zrejme znavena vytrvalym sezenim v aute, nasadila dabelsky tempo primo do nejstrmejsiho kopce a my jsme meli co delat, abysme stacili (ale nejsme masla, ktery by se nechaly udolat holkou, tak jsme to prekousli :-)).

Odmenou nam byla nadherna vyhlidka (ke ktery jsem se radsi moc nepriblizoval), par strazcu parku, vtipne nas zdravici "Hola, bon giorno, bonjour", no netrefili se :-), a taky par krkavcu. Na vyhlidce jsme to otocili a bezeli zpatky k autu. Dali jsme si druhy kolo nasi oblibeny hry "Frajeri nezerou" a zase od snidane nic nemeli (my s Tomasem jsme zradne koupili maly bagetky, holky mely pech).

Nasim cilem cestou zpatky byl nejdriv sekvojovej predvoj (hlavni sekvojovej park nas cekal az den na to). Tam jsme bohuzel dorazili uz za stmivani, takze to nestalo tolik za to. Nas vecerni plan byl dorazit do mestecka co nejbliz Sequioa National Parku a prespat opet v Motelu 6. Tomas jako spolujezdec uplne selhal a zacal usinat (coz mi zrovna k energii nepridalo) a jeste navic jsme se zasekli v zacpe. Zastavili jsme proto u pumpy, kde jsme Tomase odkazali na zadni sedadlo a dopredu si sedla Adela, ktera tuhle roli plnila rozhodne mnohem lip :-). Po kratkym obcerstveni u pumpy (a pullitru kafe) uz jsme bez prestavek dorazili az k motelu (kterej byl snad jeste levnejsi). O dalsich udalostech se doctete v dalsim dile :-). Sbohem a satecek.

Celý příspěvek

Milý deníčku,
v sobotu jsem zažil můj první Halloween v životě. I přes různý zádrhele se to nakonec podařilo dobře. Jinde na těchto stránkách můžežete narazit na trošku šťavnatější článek, ale tady bych to rád vzal z gruntu.

S většinou ostatních Čechů jsme se rozhodli, že poněvadž je to náš první a zároveň asi poslední Halloween v životě, užijeme si ho jak se patří. Jako první plán jsme měli dostat se na nějakou Sorority party. Samozřejmě, že potlačit instinkty léty pěstované na felu, se nepodařilo. Většina z nás ani žádnou sororitku nezná, natož aby se jí vnutila na party. Nakonec jsme naplánovali večer tak, že navštívíme dvě party, na které jsme byli pozvaní, a následně se přesuneme do Aggievillu (místní chlastací čtvrť plná barů a hospod).


Jako první jsme potřebovali sehnat kostým. Vyrazili jsme v pátek před Halloweenem do krámů nakupovat. Finanční limit většiny z nás byl 20 dolarů za masku. První jsme zapadli do armády spásy, kde ale neměli nic kromě učebnice starcraftu :-) (pro neznalé, asi 13 let stará hra). I to nic tam dost páchlo. Rozhodli jsme se pro obchody na trochu vyšší úrovni (na nižší by to snad ani nešlo, museli bysme začít prohrabávat popelnice). Záhy jsme zjistili, že obchody s kostýmy jsou plné kostýmů pro děcka a holky. Pro kluky jich měli pomálu a navíc za těžký prašule.

V tuhle chvíli jsme měli v plánu několik nouzových masek. První byl duch. Není to nijak originální, prostě prostěradlo s třema ďourama, dvě na oči, třetí na brčko (přece duch nebude celej večer na suchu. Druhá nouzovka bylo jít za bandu kreténů (prostě se vůbec nepřevlíct) a třetí nějakou tradiční věc jako mumii/zombii.

Jak je vidět, byli jsme poněkud zoufalí, ale zachránil nás Walmart (něco jako Tesco v ČR - mají tam všecko v trochu pofidérní kvalitě). Oddělení masek sice nebylo nijak bohatý, ale zato hodně laciný. Po chvíli uvažování si tomáš vybral masku Smrtě a já s Tomášem jsme se rozhodli pro upíry (plášť, zoubky a makeup maskérů filmových hvězd). Vojta vzal ze zoufalství jen zuby (lepší, než drátem do oka) a David byl rozhodlej jít za mp3 přehrávač.

V den D, večer V jsme se sešli u mě na pokoji pořádně se namalovat. Poněvadž už nejsme malí kluci a všichni to samozřejmě naprosto skvěle zvládáme, hrdě jsme odmítli pomoc Zuzky a jali se malovat. Na zadní krabičce byl naštěstí aspoň stručnej návod, z okolních obrázků vidíte, že to dopadlo docela dobře a strašidelně.

Jako první jsme se stavili na Rave u nás na koleji. Rave je normálně postavenej na drogách a chlastu, ale tohle se tu samozřejmě nesmí, tak to bylo bez toho. Měli tu fakt krásně udělaný místo a tady jsem potkal krásnou sestřičku, se kterou jsem vyfocenej v předchozím článku. Upřímně, nebyla do konce večera nikým a ničím trumfnutá.

Na první normálnější party jsme dorazili s obligátním hodinovým zpožděním (očekávajíc, že už bude v plnym proudu). Všechno se odehrávalo v maličkatym bytečku, kde bylo namačkáno asi 50 hodně podivnejch lidí. Nebudu křivdit, hostitelka Hannah byla v pohodě a cvičitelka Whateverwashername byla taky milá. Ostatní ale byli ... zvlástní. Party silně přidalo, že nebyl přítomnej vůbec žádnej alkohol (což aspoň maličkato zvedla irská whisky z placatky nalitá do horkýho jablečnýho moštu). Možná si dokážete představit, co to bylo za obrovskou zábavu. Jediná věc, která nás těšila, byla, že naše kostýmy byly silně nadprůměrné (pořizovací cena upíra - 13 dolarů i s umělou krví).

Po chvilce strávené čistě ze slušnosti jsme se přesunuli na party ke Christine (jedna naše známá Američanka). Kluci si tu vyzkoušeli Beerstand (stoupnete si na ruce, někdo vás drží, vrazí se vám pípa do pusy a schválně, kolik vteřin dovedete pít). Dále jsme hráli Baseball (chlastací hra, podobná jako Beerpong, Amíci jsou na chlastací hry dost ujetý).Všichni lidi kolovali tam a zpátky jako blázni, očividně navštěvujíc hodně různejch party najednou. Nemam rád pivo a tak jsem v lednici ukořistil něco podivnýho, červenýho, v láhv od mountain dew. Bylo mi řečeno, že v tom je i vodka.
Možná v tom něco bylo, ale rozhodně to nebylo cejtit. Na naše vodky s džusem v poměru 1:1 to rozhodně nemělo :-). Vypil jsem za chviličku asi 3/4 litru a teda začínal jsem to pomaličku cejtit, asi to bylo zrádnější, než vypadalo.

Podle americký tradice jsme v půlce party vyrazili do Aggievillu. Všude bylo spoustu krásnejch masek a ještě krásnějších holek v nich :-). Vlezli jsme do jednoho z přeplnených barů a ja si objednal první a poslední drink večera, krásnou a výbornou Margaritu za 3.25. Číšnice byly oblečeny tak, že si určitě dýškem vydělaly víc než dost. Tady jsme potkali holky od nás, chvíli poseděli, pokecali (už jsme zůstali jen my, upíři) a potom se pakovali na koleje. Bylo kolem třetí ráno a časový posun nám prodloužil večer o hodinu.

Halloween se podařil, neopili jsme se, potkali jsme spoustu Amíků a prohlídli spoustu kostýmů. Atmosféra stála za to a určitě bych to chtěl zažít ještě někdy. Pokud jste dočetli až sem, tak jste dost dobrý, trošku moc jsem se rozkecal :-).

Celý příspěvek

Slutty Halloween

Ahoj, pro dnešek jsem si vybral téma, které pány potěší a dámy doufám aspoň pobaví. Včera byl Halloween, o kterém se dočtete v jiném článku. Nás všechny ale zaujalo něco, co si zaslouží celej příspěvek. Už před Halloweenem nám tady lidi tvrdili, že se vždycky holky oblíkaj pěkně "slutty" (pokud jsi neznalý angličtiny, rozuměj kraťoučká sukýnka do půlky zadku a prsa pod bradou). Samozřejmě, že jsme tomu moc nevěřili. Amíci si hrajou na hrozný puritány. Pokud ale nahlédnete pod pokličku a donutíte je trošku si povídat (třeba našima typickejma ožraleckejma/zvracecíma historkama), tak uvidíte, že to tak úplně pravda není a že je to dost jenom póza. Krásně se to předvedlo právě včera. Už nebudu moc dlouho kecat a ukážu vám pár fotek, ať se přesvědčíte na vlastní očka. Zírejte a záviďte.

Tahle holka je od nás za patra a na její "Bite me you sucker" se přece nedalo odolat :-). A teď ke slovníkům holoto líná.


Tomáš si vyhlíd příští kořist. Tahle holka byla na první (i druhý) pohled poněkud přelétavá, ale možná to bylo tím, že byla na kaši.

Na pravý fotce vidíte barmanky z baru (dost se smály, když jsem je fotil). Za ten úsměv dostaly 75 centů dýška :-). Na levý jsou náhodný holky v kostýmu na ulici kolem jedný hodiny ranní. Doufám, že už ve všech těch kostýmech vidíte jistou podobnost.

Jak vidíte, některý kostýmy byly originální hodně (někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí), některý už míň.

Stačilo slušně poprosit a hned pro mě udělala "some magic". Takhle se měly oblíkat holky ve filmech s Harry Potterem a kina by nestačila odhánět návštěvníky.

Dvě Francouzky od nás z koleje docela rychle pronikly do místních zvyků. Hity večera byly Naughty Nursy a Slutty Maiden.
Doufám, že jsem vám trošku prosvětlil den. Na normální reportáž z Halloweena si ještě trošku počkáte. Na viděnou :-).

Celý příspěvek

Jack'O'Lantern

Halloween se blizi, vsichni zurive shanime kostymy na svatek, o nemz Americani rikaji, ze je jenom o malinko niz nez Vanoce. Nesmime ale zapominat na dalsi zvyky. Vsichni urcite znate vyrezavany dyne. V menze jsme meli tematickou veceri na tema Halloween a tam jsem se dozvedel, ze vyrezavat dyne je zvyk puvodne z Irska a svitej kvuli tomu, ze jsou plny pekelnyho ohne. Pomahaj bloudit svetem zlymu farmari pestujicimu turiny, kteryho nechtej ani v nebi, ani v pekle, pac obelhal certa.

Samozrejme jsem si chtel vyzkouset vykrajet si vlastni dyni. Postestilo se mi tady u Adely na hodine (uci amiky cestinu). Americani pritahli dyne a sladkosti a ja se jedny uzmul, popad nejblizsi nuz a jal se zaujate krajet a dloubat. Vysledek vidite na okolnich fotkach. Nakonec to neni spatny (od jedny mistni Americanky jsem se dokonce dozvedel, ze je to sweet a cute :-).

A perlicka na zaver. Vcera tady nekde u koleji byl bahenni boj. Prichazeli s vecerem kluci i holky od hlavy az k pate kompletne od bahna. Ani me nemrzi, ze jsem o tom predem nevedel :-). Nebylo skoro poznat, jestli jsou obleceny, nebo svleceny, kolik toho na sobe meli.

Celý příspěvek

Všechno v USA není dokonalý, dneska mi přišel opravenej telefon, ale co tomu předcházelo vám povím dneska. Před odjezdem do USA jsem si pořídil novej telefon. Vzhledem k tomu, že v USA se kromě GSM používá ještě spousta novejch sítí, chtěl jsem si koupit Quadband. Nakonec sem se rozhodl pro Nokii n79. Sítě tady jsou vážně divný, hodně lidem tady českej telefon vůbec nefungoval, pokrytí signálem není ani zdaleka tak dobrý, jako v Čechách (Praze). Bonus mojeho telefonu byla ještě wifi, takže jsem mohl skypovat domů z mobilu.

V průběhu září jsem ale při cestě do menzy docela tvrdě štrejchnul kapsou o hranu stolu v menze. Jako na potvoru jsem tam měl mobil a když jsem ho potom vyndal z kapsy, zjistil jsem, že má prasklej LCD displej. Překvapivě bylo krycí sklíčko úplně netknutý. Po chvilce nadávání na to, jakej je můj telefon křáp, jsem se jal vyhledávat opravny telefonů v okolí. Záruku jsem rovnou vzdal, musel bych čekat na Vánoce do Prahy a ještě všichni známe přístup českých servisů k záručním opravám.
První servis, kterej jsem objevil mi napsal, že telefon opraví za 115 dolarů. 2000 mi teda přišly trochu hodně. Samozřejmě v ceně nebylo započítaný poštovný tam a zpátky. Po dalším hledání mi druhý obchod napsal, že to opraví za 80 dolarů a třetí v Kansas City dokonce za 55. Rozhodl jsem se pro třetí opravnu, protože to bylo blízko (relativně) a kluci mi do KC mohli mobil hodit.
V tuhle chvíli už jsem byl asi 14 dní bez telefonu. V opravně mi řekli, že do týdne dostanou náhradní displej a pak mi to hned pošlou. Abych to zkrátil, trvalo to 2 týdny a několik e-mailů (prej objednali displej pro špatnej telefon) a pak už jsem jim po telefonu nadiktoval údaje o kreditce (čehož jsem se teda hodně moc bál, tady v USA je to úplně normální, ale v Čechách bych to teda neriskoval). V tuhle chvíli jsem byl na dvou a půl tejdnech od odeslání telefonu. Čekal jsem, že mi dorazí tak do dvou dnů, ale očividně jsem to podcenil, protože opravenej telefon dorazil po dalších 10ti dnech. Celkem to teda trvalo 28 dní, mnoho vyměněných emailů a nervů :-). Naštěstí mám už telefon doma, takže všechno dobře dopadlo. Konečně už nemusim používat počítač jako budík, je to vážně opruz. Překvapivě jsem zjistil, že mam na telefonu víc kreditu, než když jsem ho kupoval :-). To jsou ty místní bonusy.

Celý příspěvek

Dnešní příspěvek vám zaručeně nevyrazí dech, ale zajímavá témata pomalu dochází a tak se budete muset spokojit i s tématy poněkud chudšími. Dnešní mě už delší dobu štve. Tady v Kansasu je totiž počasí úplně na prd. Jeden by čekal, že jsme tady zakopaný uprostřed kontinentu a tak by tu mohlo bejt aspoň maličkato stálejší. Není to ale pravda, před tejdnem jsem si koupil bundu, protože tady byla taková zima, že to skoro nešlo vydržet. Teploty těsně nad nulou, do toho pršelo a fučel vítr. Hned potom, co jsme si všichni nakoupili teplý oblečení se oteplilo a po třech dnech po nákupu bylo tak 25 stupňů a bylo to tak akorát na kraťasy a tričko. Dneska se zase ochladilo a zase prší a po jízdě na kole jsem měl pocit, že mi upadnou ruce v zápěstí.
Při takovymhle počasí není divu, že jsou tady všichni pořád nemocný a že Kansas je hlavní centrum prasečí chřipky v USA. Minulej tejden jsem si hypochondricky nakoupil asi za 20 dolarů prášky na chřipku a nachlazení (vědom si toho, že neléčená chřipka trvá tejden a léčená sedum dní), takže jsem dost dobře zásobenej na to, co přijde :-). Co tak ale čítám a slýchám, tak v ČR je taky počasí nějaký zcvokatělý.
Tak jsem si už dost postěžoval a vylil srdíčko a slibuju, že příště si vyberu něco aspoň trošku zajímavýho. Třeba už příště přijde tornádo, před kterejma tady varuje ranec značek na každý budově.

Celý příspěvek

Ahoj holoto líná,

další tejden uplynul a já se znovu dokopal k tomu, abych mezi vás zase rozhodil trochu vědění a poznatků. Vaše škola/zaměstnávání/nic nedělání vás určitě neuspokojuje a tak čtete tenhle článek. Na mně teď je, aby to nebyla úplná ztráta času. No co se dá dělat, jdeme na to.
Dneska nám skončil golfovej kurz. Pro neznalé a nesečtělé mého blogu, navštěvovali jsme tady jednou týdně dvouhodinovku golfu. Je to tělocvik za jeden kredit a spousta z nás byla dostatečně nalákána reporty předchozích studentů.

První cestu na golf na kole jsem už popsal v jednom z předchozích příspěvků. Hřiště je docela dost daleko, takže jsme naštěstí už na druhou jízdu ukecali jednoho hrozně hodnýho Amíka (jménem Adam), kterej byl dokonce ochotnej se pro nás jednou obrátit, páč nás bylo moc (bylo mi ho líto). Vždycky jsme si dobře pokecali. Tak od třetí jízdy jsme ho vždycky ujišťovali, že příště už určitě budeme mít auto... Vyšlo to až na předposlední lekci.

Kurz probíhal pod vedením dvou trenérů. Jeden měl úplně skvělej přízvuk, nejspíš texaskej, nádherně protahovanej. Úplně se hodil na roli typickýho americkýho trenéra. Všechno nám opakoval desetkrát (takže už víme že hrajeme back ... and through, back ... and through), ale po chvílí hraní golfu jsme zjistili, že se vážně hodí poslouchat. Není to jako většina sportů, kdy stačí jenom přijít, popadnout pálku/raketu/nohu/ruku a hrát. Pokud se o něco takovýho pokusíte u golfu, bude to bolet, dost. Po prvních lekcích jsem vždycky pricházel domů rozlámanej, zničenej, s puchejřema na rukou. Vymlátili jsme spoustu krtků, ale naštěstí né nic dalšího.

Začátky jsou vždycky tvrdší. Po několika pokusech si ale už většina z nás vysloužila pochválení od druhého trenéra. Ten si pamatoval spoustu Čechů a vždycky nás komentoval zvučným "dóbry". Jedinej Destil měl frajersky potréněno z Čech, takže nás ostatní zpočátku strkal do kapes. Časem ale přestával bejt rozdíl tak markantní.
Skvělá věc na golfu byla, jak se člověk strašně zlepšuje hodinu od hodiny. Každou hodinu bylo vidět, že hole cinkaj v lepší a lepší tónině a míčky lítaj jak kdyby byly naložený v red bullu. Blížila se postupně hodina H, kdy jsme měli konečně opustit odpaliště a dostat se na hřiště.

Tam ale teda teprve přišla bída na kozáky (nebo jak se to řiká). To, co nám tak krásně lítalo na tréninkovym odpališti, na hřišti najednou nešlo. Tráva na greenu a fairwayi už nebude co bejvala. Míčky lítaly všude, jenom ne rovně. Tráva často taky a spousta stromů stála v cestě jinak perfektním úderům. Stoprocentně jsme si taky dokázali, že dobrý skóre se nahrává při puttingu na greenu, ne při dlouhatánskejch drivech. Většina z nás dopadla tragicky a počet odpalů atakoval dvojnásobek paru. Jedinej Destil trochu zaperlil. Další hodiny to už bylo lepší a já se musim pochlubit, že jednou se mi podařilo dokonce dát par.

Poslední hodinu jsme zakončili testíkem a poslední hrou golfu. Tentokrát pod dozorem kamery a dalších 4 spoluhráčů byly výsledky opět tragický. Naštěstí už ale víme co je slice and hook, kdo by toužil po téhle znalosti, bez který se v podstatě ani nedá žít, tak ať dá vědět. Abych to shrnul, golf byl super a určitě si ho zapíšu v příštím semestru znovu. V Čechách mi to bohužel už asi v nejbližší době nevyjde (tady stojí golf normální částky, není to sport pro snoby) a tak bych si toho rád užil co nejvíc.

Celý příspěvek

Dneska odpoledne jsme psali jeden extremne tezkej test a tak mi prislo, ze nastala vhodna doba pro srovnani ceskyho a americkyho skolstvi. Vsichni jsme prijeli do Kansasu s perfektne udelanym a schvalenym studijnim planem. Uz v Praze jsme zjistili, ze spousta predmetu, ktery budeme absolvovat na FELu tady nema svoji obdobu.
Po prijezdu cekalo jeste vetsi prekvapko, spousta vybranejch predmetu se bud neotevrela, nebo otevrela v jinym meste. Nakonec jsme si vsichni vybrali relativne podobny predmety. Moje jsou Analyza algoritmu, Pocitacova a informacni bezpecnost, Pocitacova hra, Nemcina 4 a Golf.

Uznavam, ze je trosku absurdni studovat nemcinu v USA, ale nechci to prece za ten rok zapomenout. System vyuky na Uni tady se dost lisi od toho v CR. Od zacatku mi trochu pripomina ceskou stredni skolu. Kazdej predmet je dvakrat, nebo trikrat tejdne, hodiny trvaj jen 50 minut a dostavame extremne hodne ukolu. Na takovou nemcinu mam ukoly na kazdou hodinu. Rozdil v samotny vyuce uz tak velkej neni. Na nemcine je asi nejvetsi. Rozhodne se vic mluvi, nez gramatikuje. Nemcina 4 je nejvyssi level, ale z gramatiky se tu delaji dost zaklady. Zato ucitelka mluvi celou hodinu nemecky a divame se na nemecky filmy v nemcine. Zatim to zvladam rozhodne vic, nez bych po prvnim tejdnu cekal.
Analyza algoritmu je predmet, ze kteryho jsme dneska psali test. Ukoly kazdy tyden zaberou tak 4-5 hodin, test byl extremne tezkej (zvlast podle ostatnich) a ucitel je Dan jmenem Torben Amtoft. Ma trosku pekelnou vyslovnost a hodiny jsou extremne nudny. Nedaj se udrzet otevreny oci (nezavisle na poctu prospanych hodin/vypitych col).

Pocitacova bezpecnost se stava nejzabavnejsim predmetem. Celkove je to spis pocitacova nebezpecnost, protoze bereme a prakticky zkousime utoky a hackovani pocitacu. Ani byste neverili, jak je snadny zautocit na pocitac pomoci jednoduchy webovy stranky. Opet mame hrozne tezky ukoly, kazdy tyden jeden, vetsinou tak na 10-12 hodin. Tenhle predmet nas uci cinan s nicknamem Simon Xou. Cinsky jmeno nam ani pro jistotu nerek. Nezda se, ale ma docela dobrej smysl pro humor a je vylozene zapalenej pro vec.

Na pocitacovou hru jsme se poprve sesli v Pizza Hutu, je to hodne neformalni, schuzky castecne dobrovolny, dobre se povida anglicky, jak s ucitelem (Mike), tak s ostatnima. Prijde mi, ze vsichni Amici vedi uplnej prd, ale chovaj se strasne premoudrele :-). Nejakym nedopatrenim jsem byl jmenovanej lidrem Graphics tymu. No ja jsem kazdopadne machr, ale az takovej? :-)
Golf je kapitola sama o sobe, o nem bude dalsi prispevek.
Doufam, ze jste z tohohle kratkyho souhrnu videli, jak to tu chodi. My Cesi jsme si amatersky zapsali 2 predmety kodu 700 (sedmy rocnik, hodne pokrocily) a jeden kodu 600. Myslim, ze muzeme smele souperit o nejtezsi rozvrh na skole :-). Tak nam drzte palce, at to tady nejak provalcime.

Celý příspěvek

Ahoj, dneska se musíte spokojit jenom s takovým kratším pozorováním. Amíci se hrozně rádi sdružujou do různejch spolků a společenstev. Někteří z vás už možná slyšeli o Sorority/Fraternity. V podstatě jde o holčičí/klučičí spolky označené náhodnýma řeckýma písmenama (třeba kappa kappa delta) které se sdružují (někteří i bydlí) v domech okolo univerzity. Kamarádí se vzájemně spolu a brojí proti ostatním sesterstvům/bratrstvům. Sestry/bratři si pak v pozdějším životě pomáhají, obvykle se zdraví nějakym ukrutně tajnym pozdravem a tak všemožně se bratří a sestří.
Snaha družit se je na Amících znatelná od pohledu. Každý vás zdraví a baví se. Všichni jsou členy nějakých klubů (a hodně se tím chlubí) a nebo spolků. Co můžu nejvíc pozorovat je život tady na koleji. Amíci mi připadají hodně juvenile (jak děcka), na kolejích bydlí většinou ve věku 18-20, ale pořád běhaj okolo s pistolema, mlátěj se po hlavě rolema papíru, nebo se perou :-). Každý patro a jeho obyvatelé drží spolu, scházejí se, pořádají akce (včera třeba kurz vaření v mikrovlnce :-) - free food). Všichni z našeho patra mě zdraví a druží se :-). Pořád je tady ale vidět snaha o individualismus. Jednotlivá patra proti sobě soutěží o to, čí akce nalákají víc účastníků (pro informaci, naše patro je teď na druhym místě z pěti :-)).
Dovedu si představit, co by se stalo, kdyby někdo navrhl podobnou akci na kolejích na Strahově. Buď by nepřišel nikdo, nebo parta lidí, co by se tam ožrala :-). Americkej přístup je mi sympatičtější :-)

Celý příspěvek

Po prijezdu do USA mela vetsina z nas v planu najit si tady nejakou praci. Sice nemusime platit skolny ani ubytovani, ale pokud chceme cestovat, penize navic se vzdycky hodi. Meli jsme informace od predchozich studentu o ruznych typech praci, jejich vyhodach a nevyhodach. Vedeli jsme, ze v menze a v cateringu dostaneme praci kdykoliv a ze plati vsude priblizne stejne ($7.25 je minimalni mzda, vic nez $7.50 vam nikde nedaji).
Nase shaneni praci zacalo...

V Americe kazdy potrebuje Social Security number, je to vlastne neco jako nase rodny cislo, ale kazdy ho dostava az kdyz chce zacit pracovat. S jeho pomoci se treba prihlasite na svuj bankovni ucet, dostavate seky a identifikujete se. Prijde mi, ze se da dost snadno ukrast a zneuzit (na karticce neni fotka), ale snad nemam pravdu :-).

Na ziskani SSN musite byt v USA minimalne 10 dni. Chteli jsme zacit shanet praci hned po prijezdu, ale meli jsme smulu. Navic SSN vam vydaji, az kdyz mate od zamestnavatele potvrzeni o tom, ze vas vezme.
Jako prvni jsme vyrazili na catering. Zjistili jsme, ze nas urcite vezmou, ale pokud vyplnime prihlasku, uz tam musime pracovat. Proto jsme s tim radsi jeste pockali a jali se shanet praci kde jen se dalo jinde. Tady na univerzite existuje online system registraci do praci. Stacilo vyplnit prihlasku a bylo to. Na internetu je potom seznam praci, do kterych se muzete prihlasit. Vsude je treba vyplnit prihlasku a tu bud poslat emailem, nebo donest rucne. Vsude po vas chteji hrozne moc udaju, ktere jsou uplne irelevantni vzhledem k vybrany praci. Poslal jsem prihlasku na vsechny prace, ktery mely aspon neco malo spolecnyho s pocitacema (treba obsluha tiskarny :-) a dalsi). Docela jsem cekal, ze bude problem jednu z tech praci ziskat, takze jsem vyrazil na Job Fair. Ve velkym sale bylo spoustu stanecku od ruznych zamestnavatelu (my jako drzitele F1 viza muzeme pracovat jen na campusu, takze spousta z praci neni vubec pro nas). Nakonec me zaujalo trhani listku na fotbalovym stadionu (to bylo jeste predtim, nez jsem videl zapas) a prace v multimedialnim studiu (K-State TV).

Na trhani listku se mnou hned udelali interview (je to prece tezce kvalifikovana prace :-)) a rovnou me prijali. Prvni zapas jsem nestihl jako trhac, takze pred sebou mam jenom 5 zapasu. Za kazdej zapas dostanu maximalne 30 dolaru, takze je to vazne jenom privydelek.
Uplne nahodou jsem u nas na koleji narazil na prihlasku na pracovnika na recepci. Samozrejme jsem ji vyplnil (za pokus se nic neda) a asi za tyden mi prisla pozvanka na interview. To uz bylo dobry znameni, z ostatnich praci se nikde ani neozvali. Interview probihalo asi 15 minut a byl to krizovej vyslech, jedna otazka za druhou. Celkem jsem to zvladnul a tak jsem si veril, ze bych mohl praci dostat.
A vazne jo, za tyden mi prislo mailem potvrzeni, takze se ze me oficialne stal Community Advisor/Desk Advisor (hodne dobry jmeno pro Recepcniho/Projizdece kartickou :-)). Na treninku (placenym) jsem se dozvedel, ze budu stridave CA a DA. Prace DA spociva v tom, ze od 9 vecer sedite u dveri a od prichozich si berete karticky a projizdite strojkem. Pokud skoci zeleny svetylko, pustite je dovnitr. Nic co by cvicenej simpanz nezvladl. CA to ma trosku slozitejsi, za recepci pujcuje klice a pousti lidi dovnitr, pokud si zapomenou karticku. Taky obcas vyrizuje telefonaty. Uz mam za sebou 3 smeny, jednu jako DA od pulnoci do 3 do rana a dve jako CA od 9pm do pulnoci. Prace se mi libi, vetsinou je dost klid, muzu se bavit s Amikama a Americankama :-) a taky delat ukoly na notebooku, nebo si cist. Po tomhle tejdnu bych uz mel mit vydelano 90 dolaru, tak uvidime, jestli prileti do schranky.
Nakonec bych jenom dodal, ze se mi celkem ozvali jenom z jedny prace (zamitave) a v ostatnich me ignorovali...

Celý příspěvek

Ahoj,
v mezinárodním studentském centru (ISC) byla na začátku semestru akce zvaná Purple Pride, kde nám vyprávěli, jak to tady chodí. Byla možnost tady vyhrát lístky na zahajovací zápas sezóny amerického fotbalu. Naštěstí většina mezinárodních studentů Purple Pride vynechala, takže na 50 lidí se rozdávalo 25 lístků. Čtyři z nás lístek vyhráli a já jsem byl mezi nimi.

Zdroj Fotky z Kansasu

Když jdete v Manhattanu na americký fotbal, vždycky musíte začít tailgatingem. Jde v podstatě o to, že přijedete autem na parkoviště před stadionem 2-3 hodiny před zápasem, otevřete zadní dveře auta, vybalíte jídlo a pořádně se nacpete :-). Takovou akci pro nás výherce uspořádalo i ISC. V 3:30 (zápas začínal v 6:10) nás vyzvedli a dovezli na příjemnej plácek kousek od stadionu, kde jsme si dali překvapivě něco jinýho, než hamburgery a hotdogy. Jídlo bylo dobrý (tradičně, ještě jsem tu snad neměl špatný jídlo) a bylo ho dost (taky v USA nepřekvapí :-)). Po jídle jsme tam další hodinu a půl střídavě seděli, nebo procházeli ostatní tailgating party. Nikde jsem nezahlédl alkohol (nesmí se pít na veřejnosti), ale jídla byly všude hromady. Asi půlhodiny před zápasem vedoucí zavelely a my jsme vyrazili. Všude byly mraky lidí v fialové barvě a stovky aut.

Zdroj Fotky z Kansasu

Když jsme čekali ve frontě, tak kolem nás průvodem prošel i marching band. Tentokrát ale už i ve výbornejch uniformách :-).

Zdroj Fotky z Kansasu

Po vystání fronty a krátký hádce s kontrolorem lístků (od příštího zápasu moje práce :-) ) jsme se konečně dostali na stadión. Měli jsme snad nejhorší místa ze všech, úplně v koutě. Ale bylo docela slušně vidět na plochu. Na stadiónu bylo plno (50 000 lidí).

Zdroj Fotky z Kansasu

Tady v Kansasu začíná každý zápas tradičně příchodem marching bandu a představením roztleskávaček. Dost znatelně to někomu připomíná spartakiádu, mně spíš čínskou vojenskou přehlídku. Zástupy v uniformách pochodující jeden za druhym za zvuků pochodový hudby... Je to ale docela dobrej pohled :-).
Po tom všem už konečně začal tak moc očekávanej fotbal. K zápasu jsem šel jenom s povrchní znalostí pravidel (okoukanou z americkejch filmů) a těšil jsem se na dlouhý sprinty, srážky, kličkování hráčů, dlouhatánský kopy, spoustu gólů a akcí - prostě americkej fotbal jako z filmu.
Abych to zkrátil, filmy přehánějí. Hodně. Tenhle sport je to nejnudnější, co jsem kdy v životě viděl. Shodli jsme se s ostatníma, že kdybysme měli stejnou dobu jenom sedět a zírat do zdi a přemýšlet, bylo by to možná zábavnější. Hru samotnou hrají dva týmy, v každym je hráčů jak much. Stoupnou si proti sobě v řadách, jedna řada vezme míč, který je mezi nimi, řady se do sebe zaklesnou. Míč se předá jednomu z hráčů, který stojí za řadou. Ten se rozběhne do chumlu, udělá tak 5 kroků, všichni protihráči se na něj vrhnou a on spadne :-). Tohle trvá tak 5 vteřin, potom mají všichni 40 vteřin na dohodnutí taktiky na další rozehrání míče. Míčem se skoro vůbec nehází, mlýn (tak se řiká těm řadám v rugby, nevim jestli tady) se po každym rozehrání hejbne tak o 5 metrů. To je tak všecko. Za celou první třetinu padnul jedinej gól, když to jeden hráč z ničeho nic kopnul. Jinak se nestalo vůbec nic. Je to podobně zábavný, jako koukat na přetahování lanem :-). Takže jsme s Tomášem odešli po první čtvrtině. Ostatní, kteří si to zaplatili (dali za to 20 dolarů!!!) tam vydrželi až do konce. Potom prej byl hezkej ohňostroj, ale nevim, jestli to stálo za to :-).
Tady na americký fotbal chodí celý rodiny po generace. Naše hostfamily má už 30 let ty samý místa. Chodí jak holky, tak kluci. Nechápu, jak to může někoho bavit. Navíc pokud se bavíte s amíkem o socceru, tak vám řekne, že je to nudná hra. Asi proto, že to není dost americký :-).

Celý příspěvek