Ahoj,
v mezinárodním studentském centru (ISC) byla na začátku semestru akce zvaná Purple Pride, kde nám vyprávěli, jak to tady chodí. Byla možnost tady vyhrát lístky na zahajovací zápas sezóny amerického fotbalu. Naštěstí většina mezinárodních studentů Purple Pride vynechala, takže na 50 lidí se rozdávalo 25 lístků. Čtyři z nás lístek vyhráli a já jsem byl mezi nimi.

Zdroj Fotky z Kansasu

Když jdete v Manhattanu na americký fotbal, vždycky musíte začít tailgatingem. Jde v podstatě o to, že přijedete autem na parkoviště před stadionem 2-3 hodiny před zápasem, otevřete zadní dveře auta, vybalíte jídlo a pořádně se nacpete :-). Takovou akci pro nás výherce uspořádalo i ISC. V 3:30 (zápas začínal v 6:10) nás vyzvedli a dovezli na příjemnej plácek kousek od stadionu, kde jsme si dali překvapivě něco jinýho, než hamburgery a hotdogy. Jídlo bylo dobrý (tradičně, ještě jsem tu snad neměl špatný jídlo) a bylo ho dost (taky v USA nepřekvapí :-)). Po jídle jsme tam další hodinu a půl střídavě seděli, nebo procházeli ostatní tailgating party. Nikde jsem nezahlédl alkohol (nesmí se pít na veřejnosti), ale jídla byly všude hromady. Asi půlhodiny před zápasem vedoucí zavelely a my jsme vyrazili. Všude byly mraky lidí v fialové barvě a stovky aut.

Zdroj Fotky z Kansasu

Když jsme čekali ve frontě, tak kolem nás průvodem prošel i marching band. Tentokrát ale už i ve výbornejch uniformách :-).

Zdroj Fotky z Kansasu

Po vystání fronty a krátký hádce s kontrolorem lístků (od příštího zápasu moje práce :-) ) jsme se konečně dostali na stadión. Měli jsme snad nejhorší místa ze všech, úplně v koutě. Ale bylo docela slušně vidět na plochu. Na stadiónu bylo plno (50 000 lidí).

Zdroj Fotky z Kansasu

Tady v Kansasu začíná každý zápas tradičně příchodem marching bandu a představením roztleskávaček. Dost znatelně to někomu připomíná spartakiádu, mně spíš čínskou vojenskou přehlídku. Zástupy v uniformách pochodující jeden za druhym za zvuků pochodový hudby... Je to ale docela dobrej pohled :-).
Po tom všem už konečně začal tak moc očekávanej fotbal. K zápasu jsem šel jenom s povrchní znalostí pravidel (okoukanou z americkejch filmů) a těšil jsem se na dlouhý sprinty, srážky, kličkování hráčů, dlouhatánský kopy, spoustu gólů a akcí - prostě americkej fotbal jako z filmu.
Abych to zkrátil, filmy přehánějí. Hodně. Tenhle sport je to nejnudnější, co jsem kdy v životě viděl. Shodli jsme se s ostatníma, že kdybysme měli stejnou dobu jenom sedět a zírat do zdi a přemýšlet, bylo by to možná zábavnější. Hru samotnou hrají dva týmy, v každym je hráčů jak much. Stoupnou si proti sobě v řadách, jedna řada vezme míč, který je mezi nimi, řady se do sebe zaklesnou. Míč se předá jednomu z hráčů, který stojí za řadou. Ten se rozběhne do chumlu, udělá tak 5 kroků, všichni protihráči se na něj vrhnou a on spadne :-). Tohle trvá tak 5 vteřin, potom mají všichni 40 vteřin na dohodnutí taktiky na další rozehrání míče. Míčem se skoro vůbec nehází, mlýn (tak se řiká těm řadám v rugby, nevim jestli tady) se po každym rozehrání hejbne tak o 5 metrů. To je tak všecko. Za celou první třetinu padnul jedinej gól, když to jeden hráč z ničeho nic kopnul. Jinak se nestalo vůbec nic. Je to podobně zábavný, jako koukat na přetahování lanem :-). Takže jsme s Tomášem odešli po první čtvrtině. Ostatní, kteří si to zaplatili (dali za to 20 dolarů!!!) tam vydrželi až do konce. Potom prej byl hezkej ohňostroj, ale nevim, jestli to stálo za to :-).
Tady na americký fotbal chodí celý rodiny po generace. Naše hostfamily má už 30 let ty samý místa. Chodí jak holky, tak kluci. Nechápu, jak to může někoho bavit. Navíc pokud se bavíte s amíkem o socceru, tak vám řekne, že je to nudná hra. Asi proto, že to není dost americký :-).